Po posledních dvou relativně rychle po sobě vydaných albech „Archetype“ a „Transgression“ si nestoři industrial metalové scény FEAR FACTORY dopřáli zasloužený odpočinek. V mezidobí nabrali nové síly a jak ukazuje novinkové album „Mechanize“, udělali víc než dobře, protože výsledek je nadmíru podařený. Rovněž je třeba zmínit, že do kapely se navrátil ztracený syn Dino Cazares, který odešel po albu „Digimortal“ a na bubenický trůn zasedl řezník největšího kalibru-Gene Hoglan známý především z DARK ANGEL a DEATH. A ti jakoby vlili do žil této mašiny palivo s tou nejkvalitnější příměsí.

Ne, že by předchozí dvě alba byl špatná – přinejmenším „Archetype“ považuji za velmi zdařilé. Na „Transgression“ už je podle mě více hluchých míst či méně záživných pasáží, ačkoliv se najdou i dobré záseky. Nicméně letošní novinka jako by uvrhla vše v zapomnění. Troufám si tvrdit, že předčila nejen mé očekávání (ačkoli jsem ji zas až tak neočekával, vzhledem k tomu, že už moc nestíhám sledovat dění na scéně, a tudíž jsem se o ní dozvěděl stylem: „ty vole, už si slyšel nový FEAR FACTORY?...to je námrd jak svině.“) Po několika posleších se tedy chystám výsledek zhodnotit.

Hned zkraje bych si dovolil vypíchnout, že jako celek, především intenzitou a charakteristickým feelingem, novinka jakoby připomíná legendární a dnes již 15 let staré album „Demanufacture“. Již první titulní zářez „Mechanize“ začíná stejně jako úvodní titulní song z „Demanufacture“ – jakýmsi krátkým intrem v podobě zvuků mašin z jedoucí fabriky s chladným šeptem prohnaným přes elektronický efekt. Dále se již rozjíždí typická riffová smršť doprovázená dávkami bicích, která vás jen tak nenechá vydechnout. Burton řve hardcorovým způsobem jako vzteklý čokl (dobře srozumitelné texty ostatně s nekompromisností vokálu výborně korespondují viz „You do not realize you're dehumanized  You cannot survive“) a démonicky znějící backing vokály prohnané přes krabičku skvěle sekundují strojovým riffům. Jakýsi „oddech“ přichází až v druhé polovině skladby, kde se objevují typické čisté vokály, navozující neskonale temnou a pro FF tak nezaměnitelnou atmosféru. První kousek končí pomalejším dojezdem s vynikající chladně industriální aranží a ukazuje všechny typické esence FF v tom nejlepším světle.

O co pozvolněji úvodní song končí, o to rychleji a brutálněji začíná „Industrial Discipline“. Tento flák má ještě větší spád než předchozí a i intenzita melodicky ponurého refrénu je o to větší. Vynikající gradace. Z refrénu mě doslova mrazí každičký centimetr čtvereční kůže. Ten kdo má rád industriál nejen v hudbě, může výborně popustit uzdu své fantazie a virtuálně brouzdat po svých oblíbených  fabrikách, industriálních komplexech a démonických místech. Pro mě osobně asi o chlup největší favorit desky, ačkoliv konkurence je veliká a slabých soupeřů v jejím rámci není. Následující „Fear Campaign“ je snad úplně nejvíce vystřižená z „Demanufacture“, konkrétně mi místy (hlavně ke konci) připomíná legendární zásek „Pisschrist“. Dvojice skladeb „Powershifter“ a „Christploitation“ snad nejvíce tlačí na pilu. Základ je jako thrashmetal nejhrubšího zrna a to vše opatřeno masivní zvukovou skořápkou FEAR FACTORY. Prvně jmenovaná je ke všemu plná tempových a riffových zvratů a krkolomností, avšak i v ní se dostává na melodickou pasáž ke konci, kde slyšíme Burtonův čistý hlásek jako konipásek doplněný aranžemi jakýchsi backing chorálů („Changing my world so I can live Execution powershift.“) Z „Christploitation“ zase probleskují pasáže s klavírovými aranžemi, které se až schizofrenicky zarývají do mozkových závitů. Šestý „Oxidizer“ nabízí ještě další rozměr úzkostného chladu, kdy je apokalyptický refrén („My burning fate seething with hate to set this world a fire“) vyřváván jakýmsi sípavým robotickým vokálem prohnaným přes krabičku, jenž zní, jak kdyby vokalista zpíval přes respirátor. „Controlled Demoliton“ nabízí takové shrnutí všeho, co jsme dosud slyšeli.

Pomalu se blížíme ke konci. O tom, že FF umějí napsat  i baladičtější skladby jsme se již několikrát přesvědčili (viz.„Bite the Hand That Bleeds“). To je i případ „Designing The Enemy“ s Burtonovými až andělsky znějícími vokálními polohami, což ale neznamená, že neobsahuje i ostřejší části s riffováním a řevem. „Metallic Division“ je spíše takové intermezzo o délce necelých dvou minut a její název je díky typickému řinčení kovových konstrukcí velmi příznačný. Poté se již schyluje k závěrečné zteči. Tou je rozvláčnější osmiminutovka „Final Exit“. Dojezd alba je celkově takový pozvolnější, jako by nám po té předchozí smršti dávali oddechnout. Jako by hudebníci chtěli dát šanci užít si muziku i zamilovaným párečkům, či zklamaným romantikům a nejen zběsilým, hlavou házejícím máničkám. „Final Exit“ je také hodně baladická, vokálně převážně čistá a řekl bych atmosférou o poznání lidštější, než předchozí nekompromisní strojový feeling. A rozhodně bych se jí nebál umístit na závěr nějakého hollywoodského trháku (ať už romantického, futuristického, či jakéhokoli jiného). Dovedu si ji představit jakou soundtrack k zobrazení mimozemšťanů, kteří po dlouhém boji s lidmi nakonec opouštějí totálně zdevastovanou planetu v míru, či k nějaké dojemné scéně z Titaniku. I tohle FEAR FACTORY umějí, i to je jejich typická esence a rovněž obvyklý dojezd alb. Zároveň „Mechanize“ končí v tu pravou chvíli, aby již nazačalo nudit a aby jeho kreativní potenciál nezačal vyprchávat s předimenzovanou délkou, což byl možná malinko případ některých předchozích alb. Necelých 45  minut je ideálně odměřených. Doba, za kterou nás stihne album totálně zabít a zároveň znovu vzkřísit, abychom byli připraveni na další poslech.

Ano, pokud posloucháte album jako celek, nejspíš jeho našlapanost a dokonalost ani nebudete stíhat pobrat a pořádně se jej nabažit a tak si jej dost možná ihned pustíte znova, tak jak jsem to udělal já po prvním poslechu. A od té doby jsem si jej, nebo alespoň jednotlivé skladby pouštěl již mnohokrát. Troufám si tvrdit, že „Továrna na strach“ nás oblažila další porcí chladné oceli a ponuré temnoty, která se zapíše do archivu zlatým písmem. Jedno z nejlepších a neskvostnějších děl od této mašiny vůbec. Fanouškům mohu jen doporučit, zvláště těm milujícím éru „Demanufacture“, protože „Mechanize“ bych si dovolil označit, jako její pokračování (nikoli kopírku). Stejně tak ten, kdo chce začít s FEAR FACTORY a poznat jejich charakteristickou tvář se vším všudy, poslechem tohoto dílka neprohloupí. Neskutečná pecka a již teď jeden z kandidátů na nejlepší album roku 2010.

Hodnocení: 9/10

Vydavatel: AFM Records

Domovské stránky: Fear Factory

Seznam skladeb:

1. Mechanize
2. Industrial Discipline
3. Fear Campaign
4. Powershifter
5. Christploitation
6. Oxidizer
7. Controlled Demolition
8. Designing The Enemy
9. Metallic Division
10. Final Exit