Jeden by řekl, že tak velká vydavatelská společnost, jakou je Napalm Records, si opravdu může vybírat, když hledá nějaké nové, neotřelé talenty, se kterými by podepsala smlouvu. Pokud to tak skutečně je, tak mi vážně nejde do hlavy, proč Napalm podepsal smlouvu s rakouskou kapelou SIEGFRIED. Možná sázel na to, že symphonic metal je v posledních letech čím dál tím populárnější a prodejnost poroste jako z vody, možná ale ve vedení Napalmu sedí jenom banda znuděných lidí, kteří neví, kam s penězi.

Rovnou totiž můžu říct, že obyčejnější a méně zajímavou desku jsem už opravdu hodně dlouho neslyšel. Je to album v podstatě postavené na nejjednoduším způsobu, jakým se symphonic metal dá dělat – tedy zatímco se kytarista s basákem starají o úderný backlight, ostatní nástroje, zejména klávesy, obstarávají chytlavé melodické party v podobě orchestru. Takovým způsobem tvoří hudbu například finští TURISAS nebo rakouští HOLLENTHON a jedná se, až na výjimky, o perfektně podanou, osobitou hudbu, která má svůj obličej, jenž pokaždé zaručeně poznáte. SIEGFRIED se sice vydali stejnou cestou, nicméně za celou dobu poslechu alba (což jsou necelé tři čtvrtě hodiny) jsem nenarazil na jedinou zajímavou melodii ani na pořádně údernou pasáž. První a poslední náznak nějakého solidního nápadu jsem objevil až v poslední skladbě „Götterdämmerung“, to jsem ovšem musel přivřít obě svoje oči – a to, jak si jistě domyslíte, není zrovna nejzdravější.

Zkusil jsem se tedy podívat spíše na schopnosti jednotlivých muzikantů, očekávaje, že snad alespoň zde naleznu nějakou útěchu. Bohužel se tak ale nestalo. Kytarové riffy jsou toho nejjednodušího ražení, proti kterému i takoví AMON AMARTH působí jako zatraceně složitá hudba, což by ještě tak nevadilo, pokud by měla kytara pořádný sound. Jenže ten zní jaksi mdle (zřejmě vinou nedostatečně nízkého podlazení) a naprosto dokonale nezajímavě, nemluvě o tom, že při blast beatech nasazuje kytarista příliš pomalé tempo, takže hudba neodsýpá a je, více než cokoliv jiného, značně frustrující. O basákovi se nemá cenu příliš rozepisovat, jeho party ani nestojí za zmínku, přeskočím tedy rovnou k bubeníkovi. Toho mohla kapela klidně vyměnit za automat, jelikož stejně nepředvede jediný zajímavý rytmus a neustále se pohybuje mezi tím nejprimitivnějším 4/4 taktem a šestnáctinovými dvojšlapkami. Celé toto kvarteto hrůzy uzavírá klávesák Schattwan, kterému sice nemám moc co vytknout, možná je to ale proto, že ani nemá moc co hrát. Téměř všechny jeho party jsou více či méně jednoduché melodie zahrané s použitím zvuku symfonického orchestru. Tu a tam se objeví alespoň nějaká ta klavírní pasáž, což je asi jedna z mála věcí, které bych zařadil ke kladným stránkám alba.

Na zpěvech pak pracovali tři zpěváci – Sandra Schleret (ELIS), Werner Bialek a Bruder Cle, přičemž jeden z mužů se staral o čistý zpěv, druhý o death growl. Nejsilnějším článkem jsou pak Wernerovy čisté mužské zpěvy, ty ovšem shazuje příšerná jednotvárnost vedoucí ke stereotypu. Sandra sice svým hlasem kraluje výborně, nicméně, myslím si, že pro tento projekt jí je škoda a příliš se do něj nehodí. Když k tomu ještě přičtu neuvěřitelně předvídatelné aranže,  stačí mi poslech jediné skladby, abych věděl, co mě čeká ve zbytku alba. Jako nejhorší – za to však celkem jednoznačně – vychází Bruderuv death growl, jehož nácvikem evidentně neztrácel mnoho času, soudě také dle nevyzpívaného, syrového hlasu. Osobně bych ho zařadil k těm nejhorším, co jsem kdy slyšel.

Jaký je tedy rozsudek? Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o neposlouchatelnou prasárnu, není tomu tak. Album „Nibelung“ je spíše jenom ohavně šedivé a do detailu průměrné album, které nepředvádí absolutně vůbec nic nového pod sluncem a pouze staví na jinak funkčních nápadech ostatních.

Hodnocení: 4/10

Vydavatel: Napalm Records

Domovské stránky: Siegfried

Seznam skladeb:

1. Der Ring der Nibelungen
2. Fafnir
3. Alberich, die Eisenfaust
4. Die Prophezeihung
5. Brunhild
6. Sachsensturm
7. Totenwacht
8. Ave Burgund
9. Götterdämmerung